Kulturní dědictví

Přímořská (dolní) Poljica při vpádu Turků sice strádala jen nepřímo, avšak teprve když se vetřelci stáhli hlouběji do vnitrozemí (po letech 1699 a 1715), byly vytvořeny podmínky pro obnovu vesnic, zvýšení počtu obyvatel a posílení hospodářství. Dolní poljické vesnice byly založeny v místech, kde se stýkají flyšová pásma a strmé horské svahy; takové podmínky umožňovaly obyvatelstvu zaměřit se na polnohospodářství a pastevectví.
Takřka do konce 19. století spojení s mořem téměř neexistovalo. Přitom je třeba zdůraznit, že půdy vhodné k obdělávání v Jesenicích a Dućích mnoho nebylo, protože část pozemků patřila splitskému arcibiskupství a šlechtě ze sousedních měst Splitu a Omiše. Prostorové uspořádání vesnic proto bylo velice racionální; ve snaze ušetřit plodnou půdu se příbytky stavěly těsně vedle sebe a vytvářely tak typ semknutých sídlišť, jakých v podhůří vznikla celá řada.
Bylo zde důsledně provedeno organické sepětí osídlení s krajinou. Domy jsou seskupeny do větších či menších celků, jejich orientace není jednotná, většinou jsou situovány ve směru východ-západ a průčelí jsou proto otočená k jihu. Sedlové střechy jsou pokryty kamennými deskami, které jsou místy vyběleny a doplněny vikýři.
Postupem času procházely domy jistým vývojem. Nejstarší jsou postavené na úbočí a bezprostředně využívají daného terénu, s nímž jsou propojeny. Jejich zadní části jsou zabudovány ve svahu, kterým se přistupuje do patra. V některých starších případech jsou domy situovány kolmo na vrstevnici, se štíty směrem na jih a jsou postaveny z nepravidelných, hrubě otesaných kamenů o nestejné velikosti.
V dolní části jsou zdi nejen silnější, ale sestávají i z větších kamenných bloků; sporadická okna a dveře nemají stejnou velikost ani není vyvážený jejich vzájemný poměr. Ostění a nadpraží přitom tvoří velké kamenné kvádry (častými motivy jsou velké nadpražní překlady dveří v přízemí).
Místy jsou dochovány i dřevěné, lehce zaoblené nadedveřní trámy (na nadpražním překladu jednoho domu v Jesenicích je vytesaný rok 1740).

Koncem 18. století nabývá stavitelství obytných domů jiných forem. Nejenže se monumentálnější stavení obracejí průčelími na jih, ale i zpracování kamene je vytříbenější, zdění sjednocenější, okna a dveře dostávají pravidelný rámec i harmonické rozvržení a objemy domů se prodlužují a rostou do výšky: do patra se vystupuje po vnějším schodišti, a když je dům dvoupatrový, tak do vyššího patra vede vnitřní dřevěné schodiště.
V takovém domě je definován i obsah: v přízemí je hospodářský prostor (sklípek, vzácně také stáj), zatímco poschodí slouží k bydlení. Kuchyně je ve zvláštním přízemním objektu, který je na obytný dům napojený nebo se o něj opírá. Vůči nim jsou soustředěny a na ně se napojují hospodářské stavby. Všechny stavební objekty tak tvoří zaokrouhlený celek, často utvářející dvůr. Jednotlivé spřízněné rodiny a rody se seskupují, spojují dohromady a vytvářejí organické celky spojené úzkými, křivolakými uličkami, přístupovým prostorem či schodišti, která jsou nejčastěji vydlážděná oblázky nebo různě velkými plochými kameny. Taková seskupení jsou ve všech vesnicích: uveďme na příklad domy Lozić v Krugu a Vojnović v Dućích. Obě seskupení vznikla během 18. a 19. století. Jak rodinné pozice sílily, tak se i komplex zaokrouhloval a vzrůstal.
V té době se kultivuje také okolní krajina: strmá flyšová pásma se zajišťují kamennými podezdívkami a ohradami, provádí se regulace pastvin, které se obehnávají zdivem a zpevňují, budují a rozšiřují se cesty, které jako hustá síť propojují vesnice s bližším i vzdálenějším okolím.
Nemáme spolehlivé údaje o tom, kdy byly postaveny kostely v Jesenicích, Zeljovićích, Krugu a Dućích. O všech jsou zmínky v souvislosti s vizitacemi arcibiskupa Stjepana Cupilliho roku 1711, avšak nebylo zjištěno, zda jsou to kostely středověké (přestavované a dostavované v 16. a 17. století), anebo byly postaveny jako nové a prostrannější poté, co Poljica přestala uznávat nadvládu Turků. Středověké jsou určitě kostely sv. Štěpána (Sustipan), sv. Ondřeje (Andrije) na Obliku (o kostel je zmínka v Poljickém statutu roku 1676; je také milníkem, který určuje často spornou hranici mezi vesnicemi Jesenice a Tugare) a sv. Maxima na kopci (na brdu) nad vesnicí Krug.

Poljica vstoupily do 19. století poznamenány bilancí loupeží, vražd a strádání; přitom nadále žily podle stejných zásad, jaké vládly i v časech minulých. Společenské a hospodářské změny však přesto začaly postupně pronikat i do tohoto kraje. Vybudování komunikace od Splitu do Omiše (1856) a zahájení provozu parníkové linky, pro jejíž potřeby byla postavena přístaviště v Krile, Malém Ratu a Oriji, podmínily nejen orientaci obyvatelstva na námořnictví a obchod, ale způsobily i silnou migraci.
V Jesenicích byla roku 1867 otevřena i základní škola. Migraci obyvatelstva směrem k moři urychlilo vinohradnictví a pěstování višní pro potřeby širšího jadranského trhu, a posléze to byl i průmysl (továrna v Dugém Ratu byla založena roku 1911).
Nové činnosti zapojily patriarchální obyvatelstvo do modernějšího dění a událostí probíhajících v širším regionu, což mělo za výsledek postupný odklon od vesnického vzorce života. V Jesenicích, které se první zapojily do obchodování a převozu vína do Terstu a Rijeky, byla stará vesnice opuštěna koncem 19. století. Začaly se tehdy stavět domy podél pobřeží, avšak k rozvoji sídliště městského typu zde nedošlo, i když byly některé domy postaveny se zřetelnými stylovými znaky.
Z někdejšího zcela pustého pobřeží se stává prostor s izolovanou a individualizovanou výstavbou bez plánu a regulace. V této výstavbě z přelomu století vyniká přístavní sídliště Krilo s řadou harmonicky řešených domů s neostylovými znaky (hotel Primorje, domy Naranča, Ivanišević a jiné), dále dům Kapić na Suhém Potoku, domy Lozić a Brničević v Oriji, dům Kadić v Dugém Ratu a zejména domy Petrić v Malém Ratu. Obzvláště vyniká monumentální dům Filipa Petriće na mořském břehu (hotel Miramare) postavený roku 1911, v němž se prolínají prvky neostylu a secese. Byla to zároveň jádra budoucích sídlišť. Současně se stavělo i ve starých sídlištích: v Jesenicích farní dům, který má výrazné secesní ozdoby a charakter venkovského sídla uprostřed pěstěného parku.
Výstavbou továrny byly položeny základy sídliště v Dugém Ratu. Pro potřeby jejích zaměstnanců se začaly při mořském pobřeží stavět těžkopádná vícepatrová obydlí, zatímco na druhé straně i přistěhované obyvatelstvo stavělo bytové a hospodářské objekty, umístěné při dopravní komunikaci. Postupně se tak utvářelo sídliště průmyslového typu.

Intenzívní růst přímořských sídlišť je však jevem soudobým: stará sídliště v posledních čtyřech desetiletích nejen zcela zpustla, ale jsou z větší části i pobořena, zatímco přímoří osidlují nejen starousedlíci, ale i mnozí přistěhovalci ze vzdálenějších oblastí někdejší omišské obce. Za takové situace vyrostlo z Dugého Ratu větší sídliště, které se podle nového administrativního rozdělení státu stalo centrální obcí.